Okolí obce

Samota Nový svět – ležela na lesem obklopené lučině na západním úpatí Šibeničního vrchu asi 1,5 Km jižně od Horního Podluží. Původně se nazývala Hamplovo bělidlo podle Ignaze Hampela z Jedlové, který využil zdejších bohatých zdrojů vody a v roce 1826 zde založil přírodní bělidlo. Ještě téhož roku si tu postavil malý domek a o dva roky později vybudoval velký obytný dům. V roce 1842 přešlo bělidlo na jeho syna Franze, který je provozoval až do roku 1913, kdy bylo zrušeno. Samota se potom stala zemědělskou usedlostí a zanikla až krátce po druhé světové válce. Dodnes zde zůstaly pouze nepatrné náznaky vodních příkopů a nádrží. V místě bývalé zahrady uprostřed louky je mezi několika vzrostlými stromy ojedinělý exemplář tisu červeného. V okolních lesích se zachovalo několik hraničních kamenů z roku 1740, vymezujících starou hranici rumburského a kameni-ckého panství.

Světlík – je zaniklá osada asi 1,5 km severně od Horního Podluží, jehož je dnes součástí. Osada je poprvé zmiňována roku 1748 a v roce 1885 měla již 49 domů, v nichž žilo 339 obyvatel. Ještě před druhou světovou válkou zde stálo 17 domů s pekárnou a hostincem, ale v roce 1945 zůstala osada opuštěná a postupně zanikla. Dnes zde najdeme jen pár osamělých domů, využívaných k rekreaci. U bývalé osady je velký stejnojmenný rybník, který je dnes chráněným hnízdištěm vodního ptactva. Rezervace zahrnuje také rašeliniště za rybníkem s výskytem chráněných rostlin. Na východním břehu rybníka stojí starý větrný pětilopatkový mlýn holandského typu 19. století, který je unikátní technickou památkou. Kruhová zděná stavba je zakončena jehlanovou střechou s vikýřem. Mlýn byl postaven v roce 1843 a sloužil až do roku 1945, kdy byl opuštěn a začal chátrat. V roce 1962 byl kompletně zrekonstruován.

Velký rybník – leží na horním toku Lužničky u osady Ladečka, asi 1 km severozápadně od Horního Podluží a 1,5 km severovýchodně od Rybniště. Rybník s rozlohou 22 ha je největší vodní plochou Děčínska a významnou ornotologickou lokalitou, kterou využívá k odpočinku řada druhů tažných ptáků. V roce 1982 zde byla proto vyhlášena přírodní rezervace, která zahrnuje i pobřežní mokřiny s výskytem chráněných rostlin. Z ohrožených druhů ptáků zde byl pozorován například Bukáček malý, Jeřáb popelavý nebo Orel mořský. Opakovaně se zde vyskytuje také Moudivláček lužní a Potápka rudokrká, která zde dokonce v druhé polovině 70. let, jako na jediném místě v Čechách, hnízdila. Na jižním břehu rybníka roste mohutná přes 100 let stará lípa srdčitá.

Luž – nevyšší hora Lužických hor (793 m). Horským hřebenem přes Luž odedávna vedla zemská hranice mezi Čechami a Lužicí. Na svahu se nachází chráněný prales původních porostů. Dnešní státní hranice prochází vrcholovou plošinou hory, dostupnou turistům obou zemí. Na plošině jsou zbytky honosné turistické chaty, která vyhořela 1.1.1946 a dominanta komunikačního převaděče signálů. Poměrně namáhavý výstup z rozcestí pod Luží u osady Myslivny odměňuje daleký kruhový výhled. Nejvýhodnější přístup je červenou trasou KČT.

Křížová hora – je poutní místo hodně navštěvované poutníky, kteří zde nachází duchovní útěchu. Návštěvnost tohoto místa je značná. Především je to na církevní svátek Povýšení sv. Kříže (14.září). Ke vzniku tohoto poutního místa se váže následující událost: V 18. století v době protireformace, museli luteráni opustit tento kraj. Mezi nimi bylo i sedm jiřetínských občanů, bratrů Donátů. Bratři dali přednost opuštění vlasti, než-li přistoupení na katolickou víru a odešli do Německa. Hned první noc měli všichni stejný sen. Zjevil se jim Spasitel na kříži a volal je zpět. Rozhodli se, že se nejmladší z nich, který byl nemocný na nohy, vrátí a přistoupí na katolickou víru. Po svém návratu nechal na otcově pozemku vystavět dřevěný kříž, který stával na místě dnešní Olivetské zahrady, a uzdravil se. Poté sem přicházelo mnoho trpících prosit Boha o pomoc. Původní dřevěná kaple z roku 1759 byla v roce 1779 zbořena silným orkánem, ale dřevěný kříž, který sem byl přinesen, zůstal nepoškozen. Roku 1783 byl položen základní kámen nynější kamenné kaple, která byla dostavěna a slavnostně vysvěcena roku 1796. Samotná věž byla vystavěna později a tak zvony na věži poprvé zazvonily až v roce 1886. Jedenáct rokokových zastavení Křížové cesty nechal postavit v roce 1759 zdejší farář Gottfried Leissner. Na počátku Křížové cesty jsou sochy svatého Petra, sv. Jakuba a sv. Jana (z roku 1764), za nimi se nachází Olivetská zahrada se sochou modlícího se spasitele a anděla s kalichem v ruce. Vlevo na pokraji lesa je socha trním korunovaného Spasitele z roku 1859, znázorňující motiv Ecce homo, neboli Ejhle člověk. Na západní straně kaple se nachází socha Neposkvrněné Matky Páně (z roku 1869), v její blízkosti nikdy navysychající studna a na konci celého areálu se nachází kaple Božího hrobu. Od roku 1993 prochází celé poutní místo postupnou rekonstrukcí, včetně okolního lesoparku.

Stříbrný důl – o zdejším podzemním bohatství se hovoří již ve starých spisech. První vážné pokusy spadají do roku 1474. Roku 1484 dal král Vladislav v Kutné hoře svolení vrchnímu maršálkovi Hugoltu ze Schleinitz a jeho synům, že mohou na Tolštejnsko – Šluknovském panství provádět po dobu 15 let veškeré dolování. Nalezeno bylo však jen málo nebo nic užitečného. O 25 let později získal právo k těžbě Georg ze Schleinitz. Byla hledána nová naleziště, která se také zaměřila na oblast Křížové hory. Roku 1539 nechal razit štolu sv. Kryštofa a roku 1548 založil hornické městačko Sanct Georgenthal. Těžil se hlavně galenit a chalkopyrit (Ag, Cu). Podružná byla těžba skalice. I přes veškerou snahu byl výnos z dolování velmi malý. Roku 1620 dosahuje těžba svého vrcholu, byly dobívány rudy s obsahem Ag 624 – 1250 gramů na tunu a se 4 – 14 Cu. Těžbu však těžce poznamenala třicetiletá válka. Úplné zastavení těžby způsobil počátek sedmileté války. Celková délka chodeb je 197 m. Obrat nastal roku 1782, kdy Johann Hennevogel z Ebenburku založil štolu sv. Jana Evangelisty. Malé výnosy postupně vadly až k zániku těžby. Poslední pokus o těžbu skončil roku 1910. Celková délka chodeb je 640 m. Dne 1.5.1935 zpřístupnil místní Spolek pro cizinecký ruch a Horský svaz nejlépe zachovanou štolu sv. Jana Evangelisty. Vchod do štoly byl v roce 1945, pro špatný stav, uměle zavalen trhavinou. Již v té době se zde vyskytovala jeskynní houba nazývaná vodní tulipán (Spelaomyces Fres). Houba zanikla v roce 1992 během zpřístupňovacích prací, které umožní opětovné zpřístupnění štoly pro veřejnost. V roce 1992 byl také vybudován nový vstupní portál. Štola slouží jako úkryt některým druhům netopýrů. Obě štoly jsou propojeny 25m hlubokou kolmou chodbou sv. Jan, což dokládá neustálá cirkulace vzduchu.

Tolštejn – první zmínky o hradu spadají do přelomu dvanáctého a třináctého století. Opevněním obou skalisek vznikl strážní hrad při obchodní stezce, která spojovala tehdejší Lužici s vnitrozemím. Dodnes se této spojnici říká Prážská nebo také Tolštejnská cesta. První písemná zpráva o hradu je až z roku 1337, kdy žitavský kronikář Johann von Guben píše o jeho dobytí vojskem lužického Šestiměstí. Je velmi pravděpodobné, že se Tolštejn již v roce 1337 stal centrem Tolštejnského panství. Roku 1451 již patřil k Tolštejnskému panství i Rumburk, Varnsdorf, Krásná Lípa a Tolštejnské panství bylo spojeno se Šluknovskem. Hrad Tolštejn byl výrazně poškozen až roku 1445, kdy byl částečně vypálen. V červnu 1463 vydal král Jiří z Poděbrad rozkaz k dobytí hradu, což se také stalo. V roce 1481 získal hrad Tolštejn se Šluknovskem saský šlechtic Hugolt ze Schleinitz za 2150 kop českých grošů. Roku 1528 převzal panství Georg ze Schleinitz, který založil roku 1548 městečko Sanct Georgenthal (nynější Jiřetín pod Jedlovou). Avšak již v roce 1555 Tolštejn opustil. Roku 1607 byl už hrad pustý. Za třicetileté války v roce 1642 byl hrad znovu obsazen císařským vojskem. Hrad poté oblehl a vypálil se svým vojskem švédský generál Wrangel. Hrad již nebyl nikdy obnoven, naopak byl rozebírán na stavební materiál. V minulém století roku 1865 si opuštěnou hradní zříceninu pronajal Johann Josef Münzberk, který zde vystavěl hostinec ve švýcarském stylu. V roce 1847 spojil obě skaliska na vyhlídce můstkem. Restaurace byla v provozu ještě do konce roku 1977. Teprve od roku 1996 se díky iniciativě nadšenců znovu obnovil zájem o hradní zříceninu. Od té doby hrad pravidelně opravuje. V polygonální baště je vytvořen prostor pro pódium přírodního divadla.

Jedlová hora (774 m) – dominantní znělcová kupa, třetí nejvyšší vrchol Lužických hor. Spodní část tvoří tvrdý pískovec, který byl v minulosti těžen. Název byl odvozen podle původních jedlových porostů, prostoupených smrkem, které však nevydržely imisní zátěž a četné požáry. Proto byly nahrazeny odolnějšími listnatými stromy, především bukem, ale proces dolesňování jde jen velmi pomalu. I dnes připomínají původní porost pahýly původních stromů. Nemalou měrou k tomuto vývoji přispěly i mohutné průseky lyžařského vleku a sjezdovek. Roku 1779 navštívil Jedlovou horu císař Josef I. v domnění, že se jedná o nejvyšší horu kraje. Roku 1885 se zrodila v jiřetínské sekci horského spolku pro nejsevernější Čechy myšlenka na postavení kamenné rozhledny, kterou navrhl varnsdorfský stavitel Stoy. Se souhlasem majitele kamenického panství, knížete Kinského, se v roce 1890 začalo se stavbou 23 m vysoké věže. Významným dnem pro celý kraj byla neděle 14.září 1891, kdy byla rozhledna za velké slávy předána veřejnosti. Současně nechal kníže Kinský otevřít vedle věže hospodu a tak se Jedlová hora okamžitě stala lákadlem pro turisty z Čech i ze Saska. Zvláštností této rozhledny bývala lucerna, jejíž světlo v noci sloužilo jako maják pro celé okolí. Roku 1905 byl postaven pomník Friedrichu Schillerovi, jako hold v kraji oblíbenému básníkovi. O Jedlové hoře se psalo jako o Rigi Lužických hor. Od roku 1945 však rozhledna chátrala a zdálo se, že se její čas naplnil. Z hospody zbyly jen obvodové zdi. Pomník v kraji oblíbenému básníkovi se stal terčem vandalů. Dne 3.7.1993 byla opravená rozhledna opět slavnostně zpřístupněna veřejnosti. Zanedlouho nato prošla rekonstrukcí i samotná hospoda. Bez povšimnutí nezůstal ani pomník F. Schillera. Další dominantu na vrcholu tvoří stožár televizního převaděče, ke kterému přibyla roku 1998 kovová věž převaděče signálu mobilních telefonů sítě Eurotel.

Základní organizace Odborového svazu ECHO SPOLANA a.s.

Okolí obce

Okolí obce

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář